Mé jméno je Lukáš nebo také Atimoon a rád bych se Vám tímto v krátkosti představil.

Věta, kterou znáte ze školních čítanek.

Fulghum se nemýlil, i když v mém případě celý příběh začíná až o pár let později, a to na škole základní. (I když pár fíglů naučených v mateřince člověk nezapomíná, třeba, že vidličkou polévku nesníte)

Říkejte mi Atimoon. Proč? Protože chemie nikdy nepatřila k mým silným stránkám, a Atimoon není Antimon, ale nač se hádat s pedagožkou, jež si povahou a charakterem nezadá s arzenikem. Je zkrátka nutné podotknout, že již od školních let jsem byl dítě značně neposedné a kreativní. S fantazií a vytříbeným vkusem pro humor, kterým jsem mnohé přiváděl do rozpaků, k smíchu, k pláči, či do stavů lehké (až těžké) nerudnosti (rozuměj nasr*nosti).

Vytvářel jsem si svůj vlastní svět, ve kterém jsem mohl být kýmkoliv (nebo čímkoliv, přišlo-li na to). Svoje představy jsem přenášel na papír. Kresba se stala mým věrným zprostředkovatelem mezi vysněnou fantazií a strohou (v pubertě bych to EMOcionálně nazval „krutou“) realitou. Moje snaha mne přivedla i do kurzů umělecké školy Jagelonského. Tam se však můj svět snažili kantoři přetvořit k obrazu svému, nikoliv mému. Jako každý správný umělec jsem se takovému nepřípustnému nátlaku vzbouřil – tak, jak tomu v mém životě nebylo poprvé, ale ani (díkybohunebotakpodobně) naposledy.

V mojí hlavě mohlo být slunce modré, kolo hranaté, tráva rostla na obloze, skály byly z perníku, hodiny běžely pozpátku, psi mňoukali, lidé se měli rádi a ptáci jezdili do práce v bruslích.

Protože jsem to tak chtěl.

A protože to tak prostě bylo!